Stop reformám!

25.07.2011

Vládě premiéra Nečase nevěří podle průzkumů cca 80% obyvatelstva. Přesto díky výsledku hlasování o důvěře v parlamentu bude zřejmě vládnut až do konce jejího volebního období nebo minimálně do dalšího hlasování o důvěře.
S tím se lze smířit. Avšak to, s čím se nelze smířit, je realizace reforem, které se tato vláda chystá uskutečnit a které zásadním způsobem změní doposud zaběhnutý sociální systém. Tyto změny ovlivní život nejen nás, kteří v aktivním věku prožíváme funkční období této vlády, ale i našich dětí a možná i dalších generací, neboť změnit sociální systém je náročný úkol, který se nerealizuje často. A tak tato vláda pro nás připravuje důchodovou, zdravotní, sociální a daňovou reformu, která bude zřejmě platit po mnoho let.
Pominu-li občanskou nedůvěryhodnost této vlády v důsledku jejich mnohých afér, nemohu pominout její odbornou nekompetentnost. Řada ministrů je naprostými laiky v odvětvích, která řídí. Žádný z nich není odborností ekonom a přitom chtějí realizovat ekonomické reformy.
Jedním z mála nezpochybnitelných odborníků v čele svého resortu je ministr zdravotnictví Heger. A jak jsme slyšeli z projevu premiéra Nečase, právě tento ministr je ohrožen dalšími premiérem plánovanými změnami ve vládě. Prý z důvodu nedostatečné rychlosti reformy zdravotnictví. Ano, tato vláda potřebuje spěchat s reformami. Neví, kdy vyplave na povrch další aféra, po které by již její existence byla neudržitelná. A také je zřejmé, že laikům, kteří nerozumí složitosti problematiky do potřebné hloubky, může tempo reforem připadat pomalé. Ovšem tomu, kdo problému skutečně rozumí a dovede si domyslet veškeré důsledky jednotlivých řešení, jistě musí jít především o kvalitu reforem, ne o jejich rychlost.
V tom je mimo jiné rozdíl mezi politikem a odborníkem. Politikové předkládají rychlá a jednoduchá řešení složitých problémů, které před nás dnešní svět staví. Jenomže tyto složité problémy nemají jednoduchá řešení.
Přitom nás nyní ministři přesvědčují o tom, že především musíme řešit státní zadlužení, a proto je třeba činit mnohá úsporná opatření především v sociální oblasti, tedy na úkor těch nejslabších v této společnosti. Ale ono toto zadlužení nevzniklo naráz. Načítá se za dlouhé období už od vzniku ČR. A to ti ministři, kteří byli již v předchozích vládách a nyní nás přesvědčují o nutnosti úspory veřejných prostředků za každou cenu, tuto zhoršující se finanční situaci dříve neviděli?
Ministr Kalousek, který se dnes staví do role hlavního bojovníka za snížení veřejného dluhu, k jeho nárůstu osobně významně přispěl, když jako ministr financí navrhl na r. 2009 státní rozpočet se schodkem, který byl ve skutečnosti pětkrát vyšší. Jeho výrok ze závěru roku 2008, kdy už celý svět bojoval s finanční krizí, o tom, že budeme ostrůvkem jistoty v moři nejistoty, jistě potvrzuje absenci jakékoliv ekonomické předvídavosti. Malá proexportní ekonomika, jako je ta naše, je přece mnohem více ovlivnitelná tím, co se děje okolo nás, než tím, co my vymyslíme. Prostě absence předvídavosti je neodpustitelným deficitem každého politika, ministra financí na prvním místě. No a na naprosto nereálně nastavené plánované příjmy státního rozpočtu byly nastaveny výdajové kapitoly jednotlivých ministerstev, a když se pak plánované příjmy nenaplnily a plánované náklady byly utraceny, vznikl rekordní schodek státního rozpočtu. Ale ono se to samozřejmě svedlo na světovou krizi, avšak z velké míry tento schodek byl výsledkem subjektivní chyby, za kterou pávě ministr Kalousek nese odpovědnost.
A tak pro nás tato vláda „rozpočtové zodpovědnosti“ (v mnoha případech si však její ministři v předchozích vládách počínali značně nezodpovědně) připravuje řadu reforem, se kterými většina obyvatelstva nesouhlasí, nesouhlasí s nimi ani odborná veřejnost a varují nás před nimi často i významné mezinárodní organizace (např. vyjádření MMF k návrhu důchodové reformy).
Obdobná je situace v přípravě zdravotnické reformy. Ta je hnána z úrovně vlády jediným kriteriem, a tím je kritérium úspor finančních prostředků vynakládaných na zdravotní péči. Tedy nikoliv kritéria kvality zdravotní péče a její dostupnosti, ale pouze kritérium finanční. A tak tedy budeme ve zdravotnictví šetřit za každou cenu.
Chystaná zdravotnická reforma má přinést zásadní změnu spočívající v tom, že si připlatíme za lepší péči. To je skutečně převratný přístup rušící po mnoho desetiletí platnou obecně lidskou zásadu, že každý občan má nárok na léčbu v souladu s posledními poznatky lékařské vědy. Dozvídáme se, že tuto zásadní změnu systému poslanci ve zdravotnickém výboru schválili během jedné minuty. Přitom nevěděli, co schvalují. Co konkrétně bude tím základním standardem péče pro všechny, to doposud není známé a má to být určeno později. Jak typický obraz odbornosti řízení naší společnosti!
Tímto opatřením se však opět a dále rozrývá brázda do naší společnosti, oddělující ty majetné od nemajetných. Z naší dříve velmi unitární společnosti se vytváří společnost velmi diferenciovaná podle úrovně příjmů a majetku, kdy ti majetnější budou mít mimo jiné lepší zdravotní péči, tím pádem i větší šanci na delší život a i na kvalitnější život. A o tomto zásadním rozdělení společnosti rozhoduje (samozřejmě pokud to schválí parlament) vláda, které naprostá většina obyvatelstva nedůvěřuje!
Na druhé straně si prý nebudeme muset platit běžné plomby u zubaře. Ty se staly jakýmsi symbolem této reformy, a tak se pod tímto ústupkem vládě možná podaří prosadit jiná, pro občany mnohem nebezpečnější opatření, jako např. ony standardy péče. Řečem o tom, že základní péče bude vždy zadarmo, jistě nikdo nevěří. Vždyť např. ve stomatologii, která jiná péče by měla být základnější, než běžné plomby, a i o jejich úhradu se vedou ve vládě zásadní spory.
To je obvyklá vládní finta na občany. Vzpomeňme si na Topolánkovu vládu, která prosadila zákon č. 261/07 Sb. o stabilizaci veřejných rozpočtů, jehož hlavním mediálním bodem byla rovná daň. A tak se na tento problém rovné daně soustředila veškerá pozornost sdělovacích prostředků a už prakticky málokdo zaznamenal, že tento zákon přinesl mimo jiné i tzv. horní zastropování zákonného pojistného, díky kterému např. do systému zdravotního pojištění nepřitečou prostředky, které by sem bývaly přitekly. A tak se tato část uvedeného zákona stala zdrojem destabilizace veřejných rozpočtů, i když název zákona byl zcela opačný. A přitom o systému horního zastropování zdravotního pojištění dodnes mnoho občanů ani neví.
Ano, vláda, které většina obyvatelstva nedůvěřuje, by měla odstoupit. To však v našich politických poměrech jistě nikdo neočekává. Pokud tedy neodstoupí, neměla by připravovat žádné reformy, neboť k nim nemá dnes mandát. A odvolávat se na mandát vzniklý v parlamentních volbách také neobstojí. Vždyť volební výsledek nevyjadřoval rozložení voličské přízně ani v době, kdy se volby konaly. Tyto volby byly zásadním způsobem ovlivněny mediální kampaní v posledních cca dvou měsících před jejich konáním. Podle průzkumů volebních preferencí z období cca 2 měsíce před volbami většina obyvatelstva tíhla k levicovým politickým stranám. Měřeno preferencemi dvou hlavních politických stran představujících levici a pravici v ČR, tedy ČSSD a ODS, tak voličské preference pro tyto politické strany byly do uvedené doby prakticky konstantní v poměru necelých 30 % preferencí pro ČSSD a necelých 20 % pro ODS. Potom přišla ona nebývalá kampaň ve sdělovacích prostředcích proti ČSSD a jmenovitě proti jejímu představiteli Parobkovi a projevila se ve volebním výsledku tak, že ČSSD i ODS obdržely prakticky stejné množství hlasů (něco přes 20 %) s tím, že lepší výsledek získala ČSSD. To jí však neumožnilo sestavit vládu, resp. umožnilo to prezidentovi, aby pověřil sestavením vlády jiného, než vítěze voleb. No a měřeno preferencemi v době cca 2 měsíce po volbách vidíme, že voličské proference se opět ustálily v předvolebním poměru, tedy necelých 30 % pro ČSSD a necelých 20 % pro ODS. Tedy vidíme, že rozloženost voličských preferencí je prakticky konstantní. Jen se pod tlakem mediální kampaně krátkodobě vychýlila. A toto vychýlení zřejmě umožní této vládě, aby s velkou pravděpodobností dokončila své funkční období, neboť poslanci v parlamentu si jsou jistě vědomi toho, že nové volby by pro mnohé z nich již poslanecká křesla nepřinesly.
No a nyní, když už ani naprostá nedůvěra obyvatelstva není důvodem pro odstoupení vlády, každopádně by měla být signálem pro tuto vládu, aby se soustředila jen na zajištění běžného chodu státu a nepouštěla se do zásadních reforem. Nemá k nim mandát! Řeči o tom, že každé úsporné reformy jsou nepopulární, neobstojí v porovnání s korupčními aférami vlády premiéra Nečase za dobu její krátké existence. A jako vláda nemá důvěru lidí, nemají lidé důvěru ani v její reformy. Přesto je téměř jisté, že tyto reformy budou v parlamentu schváleny. Tedy jasně vidíme současnou odtrženost politiky od obyvatelstva. A to žijeme v demokracii, tedy ve vládě lidu. Ale ona je to spíše krize demokracie samé.
Ano, v řadě oblastí společenského života jsou reformy nutné. Ale musí je realizovat vláda, která má důvěru obyvatelstva, musí být zpracovány na potřebné odborné úrovni a musí to být reformy, se kterými je veřejný konsensus.

komentáře (0)
JUDr. Ing. Jaroslav Staněk, CSc.

Další články autora: