Je zvíře věcí?

13.06.2012

Podle dosud platné právní úpravy je zvíře věcí. V současné době však před námi stojí zásadní rekodifikace soukromého práva v důsledku vydání nového občanského zákoníku, který toto právní chápání zvířat změní.
Nyní tedy několik slov k nové právní úpravě.
Nový občanský zákoník má vstoupit v účinnost 1. 1. 2014 a má nahradit dosud platný občanský zákoník (zákon č. 40/64 Sb.). Vidíme tedy, že mezi dvěma kodexy občanského práva uplyne 50 let, tedy doba dvou generací. Nový občanský zákoník má přinést řadu základních změn, a to nejen v oblasti občanského práva. Má významně zasáhnout i do právní úpravy obchodního a i rodinného práva.
Nový občanský zákoník přináší řadu zásadních změn dosavadního pojetí mnoha právních institutů a má nově upravit řadu právních vztahů. Avšak občanský zákoník jako kodex (vůdčí právní předpis právního odvětví) občanského práva řadu oblastí právních vztahů řeší jen rámcově. Konkrétní právní úpravu práv a povinností subjektů často ponechává na prováděcích předpisech. A obsah těchto změn doposud není znám a v řadě oblastí není ani nastíněn. A přitom víme, že ďábel je ukrytý v detailech. Tedy ne obecná právní úprava, ale především prováděcí předpisy k ní jsou tím, co bude určovat konkrétní obsah práv a povinností jednotlivců a kolektivů. Vzhledem k těmto skutečnostem mám pochybnosti, zda účinnost nového občanského zákoníku skutečně nastane k r. 2014 anebo později.
Ale vraťme se k tématu. Jednou ze změn, které nová právní úprava přináší, je i to, že zvíře nadále nebude z právního hlediska považováno za věc. Je tato změna správná? Domnívám se, že ne.
Předně je třeba konstatovat, že tato změna není zásadní pro praktický život. Vidíme, že minimálně za 50 let existence dosavadní právní úpravy (předchozí právní úpravu v této věci jsem nestudovat) stávající pojetí nečinilo v praxi žádné zásadní potíže. A jsem přesvědčen, že ani po účinnosti nové právní úpravy žádné zásadní změny v praktickém vztahu člověka a zvířete nenastanou.
Avšak právo je věda, a proto se pojďme na tento problém podívat z hlediska právní teorie. Při zkoumání je třeba vyjít z pojetí teorie právního vztahu, neboť vzájemné postavení člověka a zvířete je vztahové. Právní vztah se skládá ze tří prvků, kterými jsou subjekt, objekt a obsah právního vztahu. Subjekty právních vztahů jsou lidé (ať už v jakékoliv právní formě – fyzické osoby, právnické osoby, stát), neboť jen ti mohou svou vůlí zakládat, měnit a rušit právní vztahy.
Objektem právních vztahů jsou obvykle věci, ale mohou to být i práva (např. pohledávky) nebo i jiné hodnoty (např. dobré jméno, zdraví apod.). Podle právní teorie jsou věci hmotné předměty za předpokladu, že jsou užitečné a ovladatelné. A vyhoví zvířata této definici? Obvykle ano, alespoň ta zvířata, kvůli kterým vzniká společenská diskuse o tom, zda zvíře je věcí nebo ne (psy, kočky, koně apod.). Tak to je tedy první argument, proč má být i nadále zvíře věcí.
Druhý a zřejmě závažnější argument pro to, aby zvířata byla i nadále z právního hlediska považována za věc, je oblast teorie vlastnictví, jako jednoho ze základních právních institutů. Totiž zvířata obvykla někdo vlastní. A je třeba z tohoto úhlu pohledu považovat zvíře za věc? Samozřejmě, že ano. Protože obsahem práva vlastnického je právo vlastníka věc:
– držet (mít ji při sobě)
– užívat a brát užitky z věci (včetně tzv. přírůstků)
– s věcí nakládat (disponovat).

Hovoříme o tzv. triádě obsahu práva vlastnického. A vyhoví zvíře charakteristikám této triády? Bezesporu ano (alespoň ta zvířata, kvůli kterým se vede ona diskuse).
Tak tedy vidíme, že z právního hlediska je zvíře věcí. Je však věcí zvláštní (nadanou citem, instinkty apod.). To si žádá, abychom se zvířaty nakládali poněkud jinak, než s ostatními věcmi, resp. aby bylo právními normami zakázáno chovat se k nim v rozporu se zásadami lidskosti. To však náš právní řád již dávno vyřešil vydáním zákona na ochranu zvířat proti týrání (zákon č. 246/92 Sb.). Ten zvířata člení do několika kategorií podle toho, jaké potřeby člověka tato zvířata uspokojují (či zda je vůbec uspokojují).
Zákon č. 246/92 Sb. je však normou správního práva, nikoliv občanského. Tedy nic nemění na tom, že zvíře je z právního hlediska věcí. Jen vyjadřuje to, že je zvláštní věcí.
Taková právní úprava v našem právním řádu není nic nového. Nejsou to jen zvířata, která si vyžadují zvláštního právem upraveného přístupu člověka k nim. Jiný příklad jsou třeba radioaktivní látky. O nich jistě nikdo nepochybuje, že jsou věcí. Avšak jsou věcí zvláštní, a proto zákon stanoví, jak je třeba s nimi nakládat, resp. klade omezení pro volnost vlastníka v nakládání s těmito věcmi. Tímto zákonem je tzv. atomový zákon (zákon č. 18/97 Sb.). A tak bychom mohli pokračovat. Např. zbraně jsou jistě věcmi, avšak jsou věcmi zvláštními, a proto zvláštní správní předpis (zákon o zbraních střelivu č. 119/02 Sb.) upravuje nakládání s nimi a omezuje vlastníky v autonomii jejich vůle při nakládání s nimi.
Tak tedy vidíme, že zvíře mělo z právního hlediska zůstat věcí. Proč tedy nová právní úprava toto pojetí změnila? Podle mého názoru je to reakce na společenskou objednávku. Avšak tato objednávka je laická. A právo by mělo dbát na dodržování svých vlastních teoretických zásad a nemělo by podléhat populismu. My však jsme v poslední době svědky toho, že v řadě oblastí společenského života je rezignováno na teoretické zásady a je postupováno populisticky nebo podle zásady „účel světí prostředky“. Avšak to byla zásada jezuitského práva, které bylo po zásluze vyspíláno ve všech katechismech a ve všech dobrých knihách mravoučných.
Zvíře tedy mělo z právního hlediska zůstat věcí, i když s tímto názorem jistě mnoho lidí z laické veřejnosti nebude souhlasit. Avšak právo je obor vědy a pohled konkrétního odvětví vědy a i tato věda sama musí vždy respektovat své vlastní principy a postupy.

komentáře (0)
JUDr. Ing. Jaroslav Staněk, CSc.

Další články autora: