Nepotřebujeme reformy, ale dobrou správu

27.06.2012

Na začátku nového roku slyšíme ze všech sdělovacích prostředků a z úst politiků zřejmě nejčastěji slovo „reforma“ a argumenty k její nezbytnosti. Veřejnost je ze všech stran přesvědčována o jejich nutnosti. Ale reformy nejsou to nejdůležitější, co tato společnost potřebuje. To, co společnost především potřebuje, je dobrá správa. Dobrá správa veřejných záležitostí, především dobrá státní správa.

Jistě i reformy, spíše však změny, jsou také třeba. Již proto, že společnost je živý organismus, který se vyvíjí, a tak se vyvíjejí (mění) i její potřeby, její okolí apod. Avšak reagovat na tyto změny, které jsou více méně evoluční, to má být samozřejmé počínání každé společnosti a především její řídící složky. Ono přizpůsobování se měnícím se podmínkám má však mít především podobu kultivace systémů, nikoli podobu zásadních reforem, neboť i ony proměny se obvykle dějí pozvolna. Ne takových reforem, jaké se současná vláda snaží vytvořit. Tedy reforem všezahrnujících, bořících stávající, všemi akceptované mechanismy. Reformy, ke kterým někdo zavelí a spustí je od „teď“. Jsme tedy svědky jakéhosi „reformního procitnutí“ vládních představitelů, často těch, kteří se na současném stavu v minulosti podíleli. Jak to připomíná ty různé „soubory opatření ke zdokonalení plánovitého řízení národního hospodářství“ z doby před několika desítkami let! Takové reformy jsou nepromyšlené, často kontraproduktivní, často odmítané odbornou veřejností, a proto k nim i obecná veřejnost má právem nedůvěru. Změny systému potřebují více „jemné ladění“, než radikální reformy. K tomu nás také nabádají mnohé významné mezinárodní organizace (viz reforma zdravotnictví).

To, co však tato společnost nezbytně potřebuje, je dobrá správa. Především racionální státní správa. Není-li taková, vytváří nové vícenáklady a vyvolává obecnou nedůvěru o dalším směřování společnosti.

V dosavadním porevolučním vývoji jsme se nedokázali vypořádat s problémem korupce ve veřejné správě. Uvádí-li se, že na konto korupce jde cca 10 % veřejných prostředků, pak veřejný dluh, kterým se zdůvodňuje potřeba zásadních reforem, je prakticky celý vytvořen právě korupcí. Dnes se všeobecně vládní představitelé odvolávají na krizi jako hlavní faktor veřejného dluhu. Ale to není zcela pravda, protože veřejný dluh prakticky trvale narůstá od vzniku samostatné ČR, a to, že roste stále rychleji, to je dáno mimo jiné matematickou logikou narůstajícího základu. A tak nás nyní přesvědčují o nutnosti reforem ti, kteří často v minulosti tento vývoj neviděli nebo nechtěli vidět a minimálně svou nečinností k němu přispěli.

Chystané reformy zřejmě sníží výdaje z veřejných prostředků, ne však vždy a všechny, protože řada z nich je kontraproduktivních a úspory na jedné straně vyvolají zvýšené náklady na druhé straně. Např. prodlužování věku odchodu do důchodu vyvolá úsporu důchodových fondů, protože více z nás se ani čerpání důchodu nedožije, ale na druhé straně vyvolá větší nezaměstnanost, což si bude žádat opět vyšší náklady na podpory v nezaměstnanosti apod.

Proč tedy vláda tak tlačí na reformy, které nemají jak podporu obyvatelstva, tak i odbornou přesvědčivost? Vysvětlení je dvojí, nevím, které z nich je horší.
1. Možná, že odbornost vládních přestavitelů je opravdu žalostná. To by mohlo být jedno z vysvětlení. Vidíme, že ministři se ustanovují do funkcí ne podle svých odborných schopností, ale podle stranické příslušnosti a potřebné míry loajality. Že se tak dostávají do čela rezortů naprostí diletanti v oborech, které jako vrcholní představitelé řídí, je jasné. Např. anestesiolog jako ministr průmyslu a obchodu, zubař jako ministr kultury nebo ministr školství, jakož jedinou kvalifikací pro tuto funkci je zřejmě to, že i on někdy chodil do školy. Lze se pak divit tomu, že z kroků některých ministrů je odborná, ale i laická veřejnost zděšena?
2. Vysvětlením reformního úsilí vlády může být i to, že napjatost veřejných rozpočtů už neskýtá takový prostor pro jejich tunelování (drancování), a hydře korupce tak dochází potrava. Proto je třeba jí potravu dodat buď tím, že omezíme odliv prostředků z veřejných rozpočtů pro racionální potřebu, pro kterou byly zřízeny, nebo zajistíme další zdroje pro jejich doplnění vytvořením nových platebních povinností pro obyvatele. A tak zaběhnutý mechanismus drancování veřejných prostředků bude moci vesele pokračovat osvědčenými cestami, tj. předraženými veřejnými zakázkami, vymýšlením projektů, po kterých nikdo nevolal a u kterých je zřejmě jejich hlavním smyslem dlouhodobé vysávání veřejných prostředků (např. státní maturity, elektronické zdravotní knížky) apod.

Tak tedy budeme reformovat, ať to stojí, co stojí. Mediální prostředky budou potřebu těchto reforem trvale obhajovat za peníze těch, kteří si tuto argumentaci objednali (tyto prostředky jsou opět obvykle veřejné) a obyvatelstvo bude tato opatření apaticky přijímat a dál ty, co je prosazují, volit. Český národ má totiž své politiky rád. Všude ve světě platí, že každý se může mýlit, ale politik jen jednou. U nás se však často politikové mohou mýlit opakovaně a dlouhodobě a národ je opět volí. Prostě je to zřejmě již v naší slovanské povaze. Neboť už klasik ruské literatury ústy hrdiny svého románu říká, že „na mužika musí být přísnost a pak si chválí“. Tak tedy přísnost na nás, páni politikové, a my Vás za to budeme stále volit!

komentáře (0)
JUDr. Ing. Jaroslav Staněk, CSc.

Další články autora: